Na Senior telefon nám zavolala paní Alžběta.  Svěřuje se , že na ni s podzimem a současnou situací padá velká osamělost. Brzy se stmívá, večery jsou dlouhé a právě během nich se cítí nejvíce osaměle. Poslední dobou už se ani nechce dívat na televizi. Říká, že tam opakují samé špatné zprávy a je jí z toho ještě hůř.

Paní Alžběta má rodinu, se kterou si několikrát do týdne volá, ale není to stejné jako dřív. Byla zvyklá, že za ní syn s rodinou přijeli na víkend na návštěvu nebo naopak ona za nimi pohlídat vnoučata.  Také měla ve zvyku se pravidelně scházet s kamarádkami v kavárně. Vzpomíná, jak si tenkrát říkala, jestli toho na ni není moc. Dnes, když sedí večer sama doma, si říká, co by za to dala, aby toho zase bylo tolik. Popisuje, že si připadá, jakoby se ocitla ve vzduchoprázdnu.

Paní Alžběta říká, že zavolala na linku, protože by potřebovala v tom všem najít nějaký bod útěchy. Konzultant se jí proto ptá, co jí dělá radost, aby společně přišli na to, jak by ta útěcha mohla vypadat.

Paní Alžběta začíná mluvit o svém dřívějším životě. Vždy měla nějakou činnost, které byla oddaná, a díky které jí připadalo, že život má smysl. Studovala, starala se o děti, později o vnoučátka, učila se hrát na piano nebo třeba zahradničila. Sdílí při tom mnoho historek, které ji v životě někam posunuly a říká, že vzpomínat na minulost jí dělá dobře.

Spolu s konzultantem dále probírají, že vzduchoprázdno může být někdy příležitostí pro nějaký další životní projekt. Konzultant navazuje na to, že paní Alžběta má za sebou bohatý život plný vzpomínek a zážitků a napadá ho, zda by během těchto večerů nechtěla vzpomínat na minulost a sepsat příběhy na papír. Paní Alžběta je z nápadu nadšená, hned ji napadá, že by jednotlivé příběhy mohla konzultovat se sestrou po telefonu a poté je přenechat svému synovi a jeho dětem.

Paní Alžběta v závěru hovoru moc děkuje konzultantovi za pomoc a říká, že už se těší na večer, až začne sepisovat první příběh.