Skupina „mladých nadšenců v seniorském věku“ bude hrát, zpívat i tančit pro stále aktuální myšlenky Karla Čapka a melodie Jaroslava Ježka, R. A. Dvorského, Emana Fialy, Jarky Motla a dalších populárních umělců první republiky. Účinkují herci Tyjátru, tanečníci pod vedením Renaty Brožové a pěvecký sbor Květy Žákové pod vedením Anny Brdičkové.

Vstupné: 200/160/120 Kč

Vstupenky v prodeji: Září 2025 – Program – Divadlo U Valšů – ŽIVOT 90

K inscenaci nabízíme také pohled divadelního kritika prof. Vladimíra Justa a reakci otištěnou v časopise Reflex.

Prof. Vladimír Just, (29. dubna 2025, Divadelní.net) 

JAK SE DĚLÁ DIVADLO aneb BRECHT NÁVŠTĚVOU U VALŠŮ

Rozhlasový a divadelní režisér Jan Lorman prožívá v těchto létech názorně to, čemu říkáme „aktivní stáří.“ Nesmazatelnou stopu zanechává v Divadle U Valšů a v komunitním centru ŽIVOT 90. Jeho posledním velkým opusem v malém divadle je scénická causerie Karla Čapka „Jak se dělá divadlo“ (pre miéra 27.3., po řadě repríz jsou nejbližší 21. a 27.5., vzhledem k velkému zájmu další budou pokračovat v červnu a na podzim).

Velké na malé

Opus, vycházející z drobné Čapkovy causerie, imponuje už svými rozměry. U tradičně amatérského (chcete-li ochotnického) divadla pak dvojnásob. V sále s kapacitou necelých sto osob vystupuje sice „jen“ 11 hereček a herců, plus pianistka (mimochodem skvělá, ať už hraje Ježka nebo R.A. Dvorského). K tomu však připočtěme 19 tanečnic včetně choreografky Renaty Brožové a navrch ženský pěvecký sbor (27 osob, nejstarší je údajně 99 let!). Celkem, počítám-li správně, se večera zúčastňuje 48 osob, což je zhruba polovina kapacity sálu. A věkový průměr účinkujících odhaduji mezi 60 a 85 lety.

Všichni – spíš všechny? – s až epidemickou radostí a nezdolností zvládají překážky, šumy a záludnosti, jež jim klade do cesty text, režijní či choreografické aranžmá, jindy zpěv a tanec – a samozřejmě věk. To platí pro všechny zúčastněné, včetně těch mladších, především však v pozdním věku. Tu nefalšovanou a nakažlivou radost ze hry, a to i na x-té repríze, by jim mohla závidět řada profesionálních scén.

Z jednotlivých výkonů si z dubnové reprízy dlouho budu pamatovat zejména připsanou postava Autora, ve věcném, nepřehrávaném, ryze „čapkovském“ podání Dany Pilařové. Herečka i režisér po představení vyjádřili obavu, zda nevadí, že Čapka v evidentní maskulinní nouzi představuje žena. Nejen, že to nevadí, ale tady jsme dokonce u základního kouzla inscenace. A u vysvětlení úvodní věty, že k Valšům dorazil Bertolt Brecht.

Vyprávěné divadlo

Brecht říkal hercům (většinou marně), že kýženého „epického hraní“ či „zcizovacího efektu“ dosáhnou nikoli cestou teorie, ale přestanou-li divákům sugerovat, že oni jsou tou a tou postavou a budou o postavě vyprávět. Docílí se toho, když třeba tragédii začnou hrát jako komedii nebo když své hraní přeruší písní nebo sborem. A taky, když muže budou hrát ženy a naopak. Zkrátka když monologem být či nebýt nebudou rvát kulisy, ale budou před diváky o něm nahlas přemýšlet. Tvrdím odjakživa, že narozdíl od přespekulovaných profesionálů k tomuto pojetí mají nejblíž amatéři. Pojďme tedy k Valšům krátce k jednotlivým výkonům, jež si dovolím vyjmout z celku.

Například je tu předpremiérový Režisér, mladší muž s nervy na dranc, jak ho s nadhledem a v rychlém temporytmu podává Luboš Pavel. Anebo figura z frašky, kterou zkouší – trpná oběť Režisérovy mánie – Boris Dědina. Trpná figurka stárnoucího šviháka s motýlkem a elegancí minulého, ne-li předminulého století. Režie ho mučí, aby znovu a znovu opakoval své příchody a odchody. Herec to mechanicky snáší se stoicismem hodným Josefa Švejka. Otravné repetice si ozvláštňuje při příchodu lehkým, bonvivánským vstupním gestem s úklonou směrem k publiku. To zcizující gesto mu umožňuje ve zdraví přežít i Režisérovu tyranii. A tím postavu mimoděk komentuje a bezděčně „zcizuje.“ Něco podobného vidíme i u ostatních, kteří o svých postavách a figurkách vždy raději vypravují, než by se nám složi tými psychologickými ponory snažili namluvit, že právě oni (ony) jsou těmi postavami.

Humor není v kotrmelcích

V podstatě totéž platí i o zpěvačkách, a především o tanečnicích. Tam hraje předem roli už fyziognomie taneč nic, jež je opět tělesným „vyprávěním,“ vyprávěním o mladých, štíhlých a patřičně koketních girls. Jako u herců a hereček – aniž by násilně přehrávaly a vyráběly komiku – ony skutečně v tanci jsou. Vše podle Čapkovy definice, že humor nespočívá v kotrmelci, ale v myšlení. Tím, jak tyto neprofesionálky naprosto vážně, oddaně, navzdory věku tančí, opravdu jsou tím, čím jsou, a radují se z toho. Tělesně „nelžou“ a vzbuzují tím úctu i nadšení, mj. i bezděčnou, laskavou komikou, bez jakékoli křeče. Ač notorický netanečník, s těmito dáma mi bych si zatančil. Klobouk dolů před tančící choreografkou Renatou Brožovou. A vlastně bez výjimky pro všechny na inscenaci zúčastněné!

Časopis Reflex, Číslo 19 (7. května 2025)

MLADÍ NADŠENCI V SENIORSKÉM VĚKU A ČAPEK

Soubor půvabných fejetonů Karla Čapka Jak se dělá divadlo (1938) posloužil jako základ pro před stavení Jak se dělá divadlo, které s humorem po jednává o dění za oponou a vůbec o všem, co předchází premiéře na prknech, jež znamenají svět. Inscenaci ve spolupráci s komunitním centrem pro seniory ŽIVOT 90 nazkoušel jeho spoluzakladatel a režisér JAN LORMAN (*1946).

Živelný kus s desítkami hereček, zpěvaček a tanečnic, sršících nakažlivou radostí z vystupování (nejstarší účinkující je údajně 99 let!), doprovázejí melodie Jaroslava Ježka, R.A.Dvorského, Emana Fialy, Jarky Mottla a dalších populárních umělců první republiky. Nejbližší reprízy se konají v pražském Divadle U Valšů 21. a 27.5. 2025.