Návštěva japonského pěveckého souboru
S písněmi přes světadíly
Víte, jak daleko je z Tokia do Prahy? Hodně - a není běžné, že se lidé z těchto dvou měst potkávají. Zejména senioři! A přece: posledním programem minulého školního roku, jako třešnička na dortu k oslavě úspěšné celoroční zájmové činnosti, bylo setkání pěveckých sborů seniorek z Japonska a z Prahy.
Kdy? V neděli 21. června 2009, právě v den hudby a zpěvu a také v den prosluněné Prahy. Kde? V Portusu, domě Života 90, nedaleko Smetanova muzea a šumícího a zpívajícího vltavského splavu u Karlova mostu.
Jaké budou japonské seniorky, co budou zpívat, čím je pohostíme, jak se s nimi domluvíme? Přece jen vzdálené kultury.
Zkušené a světa znalé členky sboru Seniorky vědí své: všem přišlo vždy k chuti naše vánoční cukroví - co na tom, že je červen?
K tomu káva, čaj, sodovky a džusy - to potěší jistě každou návštěvu.
No, a samozřejmě, nejlepší čísla našeho repertoáru - ten znovu vyzkoušíme na koncertu v Hlaholu. Pokud je posluchači ocení, budou se líbit i hostům zdaleka.
Všechno výborně vyšlo. Posluchači koncertu byli spokojení, žádali si opakování. – obstojíme.
Dirigentka a duše sboru, paní Květa Žáková získává pro svá zpívající „děvčata“ i japonskou píseň Sakura, o které ví, že provází Japonce po staletí. Však dojde i na společné zpívání této písně. Nastane i všeobecné souznění?
Konečně slavná a tolik očekávaná neděle!
České Seniorky - tedy sbor ve svých slušivých bílých blůzách a černých sukních s proměnlivými modrými šálkami se schází dřív, připraví pohoštění na mísy, ještě zopakuje několik písní, rozezpívá se... a do společenských místností doslova přijede výtahem asi třicet drobných žen ve sportovním oblečení, tradičních turistických kloboučcích s každá s hedvábnou květinou v ruce. Požádají o možnost převléknout se v šatně, dva pánové, prosíme, zvlášť!
Jeden z přítomných pánů je manažer – doprovod, který později rozdává suvenýry, malinké bonbonky ve tvaru gejši a vysvětluje „ňam, ňam“, abychom věděli, co s nimi. Ten druhý, v žaketu, pan profesor, jak mu říkají, je nejen váženým vyučujícím, ale vládne nádherným barytonem a úžasně ladí s celým sborem.
A už je tu finále: zázrakem proměněné sboristky v bílých slavnostních blůzkách, černých společenských sukních, převázaných růžovými stuhami v pase a s růžovými květy sakury v ruce...(My, urostlé Češky, malounko závidíme. Ale že jim to sluší, musíme uznat!)
Svými nenapodobitelnými krůčky se sunou polehounku do sálu.
Oba sbory, tak si podobné jako nepodobné, stojí proti sobě. Kratičký proslov, vzájemné prohlížení, zvědavost – a naše ženy vítají své milé hosty nejznámější částí Ódy na radost. Zpívají krásně a slavnostně. Nabídnou několik dalších písní, vydají ze sebe to nejlepší a sklidí zasloužený potlesk a úsměvy. Výměna doprovázejících klavíristek, malé přeskupení a stále se uklánějící dirigentka v černo - stříbrných šatech dává znamení. Při povívání sakurových větévek konečně slyšíme tu oslavnou píseň a pak další, dokonce i českou. Jinou píseň doprovázejí záchvěvy dvou velkých barevných vějířů, které najednou vykvetly nad pohupujícími se ženami. Skoro by se dalo říci dívkami. Jsou to vůbec seniorky, starší paní? Jemnými, ale pevnými školenými hlasy s věčným úsměvem a radostí zpívají a jásají. (Teprve později jsme se dověděli, že to opravdu jsou seniorky a studují svůj repertoár s panem profesorem v malých čtyřčlenných skupinkách. Proto také ta dokonalost téměř sólová!)
Obapolné uznání, ty úklony jsou opravdu pěkné, tak proč nevyjádřit panující dobrou vůli i pohybem?
Přestávka s pohoštěním, české cukroví i slané pečivo, makovec i bábovky dojdou také ocenění. Na svačinu je právě vhodný čas. Ale střídmost ve všem, uzobnout, ochutnat - ne, to není recepce v českém stylu. A pak pomalu návrat do sálu, někdo zapreluduje na klavír, kdosi se chopí melodie, ne plnou silou, ale jako jediné sdílné a srozumitelné komunikace.
Původně oddělené sezení se pomíchalo, dvě, tři dámy si notují s klavírem, rády by si popovídaly, ale ta zprostředkující angličtina není nikomu moc vlastní - a tak melodie, nápěv a pohlazení jsou jedinými dorozumívacími prostředky. (Jako bychom se ocitli na srdečném slovanském dýchánku.) Ostatně, podívejte se! Škoda, že nemůžete i slyšet.
Text: Helena Volavková
Foto: Karel Virgler
